O staré Řásnovce mi sen můj vypravoval,
o zdivu zborceném, jež kleslo do země.
Do nenávratna již ten přelud odcestoval,
a přece jako by tu kráčel vedle mne.
Ach, co tu bylo krys a co tu kvetlo růží,
co světla dštilo tu a stínů barevných.
Teď kráčím prázdnotou a v prsou dech se úží:
to prchlých čtyřicet let na mne někdo dých.
To malá vzpomínka mým srdcem jenom hnula,
a něžně drásajíc mne nehty po hřbetě,
zas nyní zavedla mne kamsi do minula
v ten řehot hříběcí šťastného mláděte.
- Géza Včelička ( Pražské tajemství )
Žádné komentáře:
Okomentovat